Mojím prvním mototuristickým počinem byl výlet do Holanska ke známým. Nebyla to
motodovolená v pravém slova smyslu, šlo jen o to, dostat se do Holandska, kde jsme
měli v plánu strávit týden.
Z Kolína jsme vyrazili v pátek ráno. Nebylo zrovna nejlepší počasí, ale nebylo možné odjezd
odložit, neboť jsme měli v Německu u kamaráda domluvený nocleh a dvoudenní návštěvu. Ten den
bylo v plánu asi 650 km, které nebylo možné zkrátit. Projeli jsme Prahou a začalo pršet.
Už od rána bylo jasné, že k tomu dojde, ale nečekali jsme to tak brzo. Na začátku plzeňské
dálnice jsme oblékli nepromoky (poznamenávám, že ten den jsme je již nesundali) a pokračovali
jsme neohroženě dál. Teplota se stále držela, ač byl červenec, kolem 15 stupňů.
První významnou zastávkou byla čerpací stanice před Plzní, kde jsme nejen natankovali benzín,
ale i energii ve formě teplého čaje. Po překročení státní hranice to vypadalo, jako by se mohl
svatý Petr nad námi ustrnout, ale poslední zbytky modrého nebe se zatáhly a my pokračovali
směr Norimberk.
Věděl jsem, jaká je to nuda s třistapadesátkou na dálnici a tal jsme našli přímou cestu
po silnici první třídy. Je to sice pomalejší než čtyřproudovka, le více člověk vidí a s Jawou
si tu nepřipadá tolik jako šnek. Takovéto silnice mají v Německu neobyčejně kvalitní povrch a
řidiči tu jezdí opatrně a tak je zde cestování přímo pohoda.
Měl jsem naplánováno v Norimberku navštívit prodejnu s motovybavením
Louis a koupit zde nějaké drobnosti. Našli jsme ji celkem
rychle, ale prohlíželi ji velmi pomalu a podrobně. Proč? Přeci jenom tam bylo teplo a i déšť
byl v prodejně znatelně slabší. Asi po hodině jsme vyrazili dále směr Heilbronn - Neckarsulm,
kde jsme hodlali strávit víkend.
Za deště jsme vyjeli z Norimberka. Kraj směrem k Heilbronnu jsme znal, protože jsem tu dříve u
známých trávil nejedny prázdniny. Věděl jsem, že je tu i nejvyšší dálniční most v Evropě.
Jedná se o Kochertallbrücke a jeho prostřední pilíř měří 185 m. Bylo jasné, že ho musíme podjet.
To nás sice přivedlo na silničky druhé kategorie, ale zase to bylo vítané zpestření.
posledních asi 50 km dne jsme se rozhodli jet po dálnici. To se nám ale dost nevyplatilo.
Za neustálého deště, který ten den činil 12 hodin jízdy, jsme popojížděli kolonou na zcela ucpané
dálnici.
Další pohroma přišla, když naše 350 začala jet jen na jeden válec. Každý majitel tohoto
stroje to určitě zažil, ale proč zrovna mě to potkalo v Německu, v zácpě, za deště, který
nás systematicky namáčel a psychicky deptal? Najel jsem do odtahového pruhu a jel na jeden
válec. Kupodivu jsme v tu chvíli byli nejrychlejší dopravní prostředek a předjížděli jsme i
Porsche. Na nejbližším odpočívadle jsem vyfoukal fajfky svíček a jelo se dál.
Do Neckarsulmu jsme dojeli již v pohodě a po přivítání a večeři jsme celkem zničení zalehli
k zaslouženému odpočinku.
Druhý a třetí den jsem vlastně zasvětili odpočinku, relaxaci a sušení věcí. Prohlédli jsme si
město, navštívili pár krámů. V neděli nás pak dohonil bratr s manželkou se svým Peugeotem
205 Cabrio a šli jsme do akvaparku
Aquatoll, kde jsme odpočinek povýšili na druhou.
Je to podle mě nejlepší koupaliště v Německu a to jsem jich viděl několik.
Druhý den jsme se rozloučili a dál na západ jsme pokračovali společně s mým bratrem, já na
motorce a on v kabrioletu.
Ten den bylo počasí již znatelně lepší a poprchávalo jen zřídka. Jeli jsme převážně po
dálnicích, jen přibližně v půli cesty jsme odbočili a vychutnali si alespoň 50 km překrásného
rýnského údolí. pak jsme zase na dálnici najeli a uháněli do Holandska, konkrétně na pobřží
50 km jižně od Amsterodammu, do městečka Nordwijkerhout. Ten den byl vlastně celý v pohodě
i počasí sice zamračené s občasnými přeháňkami se zdálo jako perfektní. Zde člověk vidí, že
i počasí je vlastně relativní.
Do cíle jsme dorazili k večeru plni optimismu, protože nás čekal báječný týden v Holandsku.
Ten týden nebudu popisovat, protože nebyl na motorce, ale na zadních sedadlech kabrioletu.
Napíšu jen tolik, že počasí bylo stále zamračené, ale i přesto jsme se vykoupali v rozbouřených
vlnách Severního moře, navštívili jsme Amsterodamm, Alkmaar, Hoorn, v městečku Leiden
jsme si půjčili motorový člun a objeli asi 30 km kanálů, prostě pohoda....
Na zpáteční cestě jsme měli vyjednané dva noclehy u známých v Německu. Cesta byla slunečná,
dlouhá a především prověřila naše zadnice. Od druhého dne zpáteční jízdy jsme jeli zase sami,
brácha uháněl nejkratší cestou do vlasti. My jsme pokračovali ke známým do Lauty nedaleko
Heuerswerdy ve východní části Německa. Dále pak přez Liberec, Mladou Boleslav a Nymburk
do Kolína.
Ovšem nebylo to tak jednoduché. Již v Liberci nám ušel vzduch, tedy píchli jsme. Na čtyřproudové
silnici na krajnici jsem defekt opravil a mohli jsme pokračovat dál. To samé se opakovalo
i v Nymburce, kde jsem ovšem díru nenašel a tak jsem vyndanou duši znovu nabul a po
dohuštění jsme pokračovali k domovu. Asi 15 km před Kolínem se celá věc opakovala znovu,
ale tentokrát nejen, že jsem nenašel defekt, ale k úniku plynu došlo asi po 10 km a dál už
tlak nevydržel ani minutu.
Abych nenapínal. Celou cetu, která měřila více než 2500 km jsme byli nuceni zakončit
5 km před Kolínem, kde jsme motocykl nechali u neznámých lidí na dvoře a pro nás a zavazadla
přijel táta s autem. No prostě ostuda jako Brno, ale přežili jsme. Druhý den jsem koupil novou
gumu i duši a pro motocykl si zajel.
I tak hodnotím celou výoravu jako velmi zdažilou a Německo a Holandsko hodnotím jako země
pro motorkáře zaslíbené, plné zajímavých koutů a kda všechny silnice jsou s krásným povrchem
a kde lidé chápou, že někdo raději jezdí na motocyklu než autem a podle toho se i chovají.