Chorvatsko 2002

   Podnětem k této cestě byla vzpomínka na mládí, kdy jsem trávil dovolenou s rodiči v Makarské v tehdejší Jugoslávii. Vzpomínek bylo víc, ale nejčastěji se mi vybavovala pláž na jih od Makarské, kde všichni byli na nuda, za pláží byl borový háj a do něj ze skály padal vodopád. Prostě mě lákalo zavzpomínat na tu dobu přímo na místě. Moje přítelkyně Zuzka ještě do té doby nebyla u moře a tak jsme mohli spojit příjemné s příjemným.

   Několik měsíců jsme se moc těšili až konečně nastalo to červencové ráno a my mohli vyrazit. Motorka stála sbalená na dvorku a my se rychle navlíkli do kůže a naposledy zamávali domovu. Cestu jsem měl naplánovanou co nejkratší a přitom bez dálničních úseků. Na dálnici se za prvé člověk nudí a za druhé se za ně v Rakousku platí. Lákalo mě projet se na Jawce po Alpách a tak jsme přes Tábor a České Budějovice zamířili do rakouského Lince. Ten jsme těsně minuli a přes Steyr a Liezen jsme se po vedlejších silnicích propracovali mezi Alpské velikány. Myslím, že nemusím popisovat, jak krásné průjezdy skrz Alpy jsou. Je to prostě ráj pro motorkáře a nás skoro mrzelo, že jen projíždíme a ještě k tomu máme naspěch. Vždyť jsem dnes chtěl dojet až do Slovinka a co nejvíce se přiblížit k moři. A tak jsme zamířili do Klagenfuthu a na Rakousko-Slovinský Loiblapass. Stále nám přálo počasí a byla to prostě pohoda. Na slovinském území jsme přeci jenom využili placené dálnice, protože tam není vhodný ekvivalent ve vedlejších silnicích. Při dojezdu do Ljublaně nás překvapil déšť (no spíš slejvák). Nestačili jsme se skovat a tak jsme byli během minuty durch. Našli jsme přístřešek a při jídle jsme sušili svršky. Na cestu dál jsme vyrazili za mírného mrholení. Ještě asi 30 km jsme jeli po dálnici a u Postojné jsme sjeli a běžnou komunikaci. Od té chvíle jsme také hledali místo k utáboření. To jsme našli vzdušnou čarou asi 50 km od Rjeky a tedy od moře. Tábořiště bylo kvalitní na čerstvě posečené louce a tak jediným kazem toho večera a noci byla půlnoční bouře, která nás vlastně provázela celý týden.

   Druhý den bylo zase slunečno a nás samosebou děsnou silou přitahovalo moře. Toho jsme dosáhli asi po hodině jízdy a u první pláže jsme si šli alespoň smočit ruce. Zuzka i trochu ochutnala, to aby se ujistila, že je moře opravdu slané.
   Tento den byl celý ve znamení přesunu po pobřeží do Makarské. Silnice byla volná, bez provozu, a moře bylo stereotypně stále po pravé straně. Povrch silnice byl většinou dobrý a bylo vidět, že chorvati dbají na to, aby se nám do jižních letovisek jelo dobře. Nevím kolik měří celá jadranská magistrála, ale my jsme po ní ujeli 450 km a stačilo nám to. To proto, že kvůli neustálým objížděním malých zátočin je dost klikatá a průměrná rychlost tak klesá hodně ke 40 km/h.
   Kolem Zadaru je vidět ještě pozůstatky války a taková místa člověk raději rychle opouští. Další slejvák nás zastihl asi 100 km před Splitem. Akorát jsme stačili zajet k benzince a rozpoutalo se peklo. Celá čerpací stanice stála během několika minut v deseti centimetrech vody a my se museli zvedat ze země. Zde jsme strávili asi hodinu a kdyz jsme už mysleli, že je konec deště a my nasedli na motorku, celé se to opakovalo. My jsme jen objeli odbočovací ostrůvej a už jsme se zase schovávali mezi stojany s pohonnými hmotami. Druhý pokus o odjezd se sice zdařil, ale déšť v nezmenšené intensitě se spustil asi po 500 m a my tedy nakonec stejně promokli.
   Počasí se pokazilo a až do Splitu jsme jeli v zimě a na mokru. Split jsme projeli po okraji a protože se začalo smrákat, začali jsme hledat nocleh. Ovšem tamní pobřeží je souvisle osídlené a tak jsme se najenou ocitli v Omiši, kde nejen, že nebylo kde rozbít tábor, ale ještě se spustil liják, který nás nejen zcela promočil, ale také totálně zdecimoval. Ono člověku moc neprospívá, když se na něj voda valí ze všech stran a ještě brodí v deseti centimetrech vody na silnici. Nakonec jsme tedy pokračovali za tmy do Makarské. Tu jsme celou projeli a za městem jsme našli opuštěné místečko a natáhli se tam do spacáků pod širák. Neslavně skončil druhý den, ale cestu jsme měli za sebou a několik dní koupání a pohody před sebou. A právě proto se nám dobře usínalo a ještě lépe probouzelo.

   Po zkušenostech z předešlých dnů co se týče počasí, usoudili jsme, že nepůjdeme do kempu, ale že využijeme pohostinství některého z Chorvatských privátů. Nevybírali jsme a u první dámy na kraji ulice jsme zastavili a nechali se ubytovat. Bydleli jsme sice daleko od moře, ale zase za 10 euro za pokoj a noc.
   Má vzpomínka a vlastně i důvod celé cesty mě neúprosně táhl na onu již v úvodu zmíněnou pláž s borovicemi a vodopádem. Je spodivem, že i po 17 nebo kolika letech jsem se dobře zorientoval a namířil si to rovnou na onu pláž. Nebudu se rozepisovat o městě, o trhu či o koupání v moři. Zmíním jen to, že ta pláž mě nezklamala, jen vodopád nepadal, prý proto, že přívodní potok překopali a vodu svedli jinam - škoda.
   V naprosté pohodě, totálně spálení a přejedení melouny jsme strávili v Makarské 4 dny. Bylo tam krásně a jen noční průtrže mračen kazily naprostou idilu. Odjezd jsme naplánovali na pátek ráno a dodnes to vidím jako moudré rozhodnutí, vyhnuli jsme se totiž tomu největšímu provozu a měli jsme dost času na cestu, prostě nic nás nehonilo.

   Cestu zpět jsme se rozhodli uskutečnit vnitrozemím. Vyrazili jsme ráno a po 30 km po pobřeží jsme uhnuli z jadranské magistrály a vydali se nekonečnou nudnou krajinou na sever směr Knin a Plitvice. Nebylo zrovna teplo a při průjezdu hor byla vysloveně kosa. Různě jsme se tak honili s deštěm a docela úspěšně jsme se mu vyhýbali. Původně plánovanou návštěvu Plitvických jezer jsme pro špatné počasí zrušili a uháněli jsme dále na hranice se Sloviskem. Cestu přes Slovinsko jsme pojali ještě netradičněji a zarputile jsme se vyhýbali hlavním tahům. Směrem nám byl rakouský Graz, ale bylo nám jasné, že tábořit budeme ještě na slovinském území. Tak se i stalo. Tábořiště nebyl žádný luxus, ale na jedno přespání to bylo fajn. Už jsme se těšili na zítra na kvalitní rakouské silnice a spoustu krásných scenérií v podhůří Alp.

   To, na co jsme se těšili, se nám splnilo. Bylo krásně, vzduch voněl, motorka jela a tak jediné co vše kazilo, byl blížící se konec dovolené. Až do Štýrského Hradce jsme dojeli bez nejmenších problémů. Koukli jsme do několika obchodů, využili letního výprodeje k nákupu oblečení a rozjeli se dál na sever. Problém byl ten, že našim směrem bylo vše směrováno na dálnici a tak jsme trochu zakufrovali. Zajížďka činila asi 20 km, ale zato malebným rakouským venkovem, vlastně jsme ani nelitovali. cesta dál příjemně ubíhala a naší další jen letmou zastávkou bylo známé poutní místo Mariazell.
   A odtud jsme jeli vlastně stále dolů až k Dunaji. Ten jsme překonali u městečka Melk, kde je jeden z největších rakouských klášterů. Prohlédli jsme si ho jen z venčí, protože bylo pozdě a vše už bylo zavřené. Ten den jsem chtěl dosáhnout území naší republiky a to se s vypětím všech sil podařilo. Na poslední zbytky benzínu jsme přejeli státní hranici a hned odtud jsme hledali plácek pro stan. Našli jsme ho až za tmy u Třeboně. Stan jsme stavěli za svitu reflektoru a byli jsme strasně zvědaví na ráno, kde se to vlastně probudíme.

   Poslední den jsme už jen vlastně uháněli k domovu. Pokaždé, když přejedu hranice z Rakouska a nebo z Německa, vidím ten hrozný rozdíl, který se jen pozvolna smazává. Nejen kvalita silnic a upravenost jejich okolí, ale hlavně chování řidičů mě jasně upozorní, že už jsme doma. Vždy jsem z toho trochu zklamaný a celkově to kazí radost z návratu domů.
   Ale pryč s filosofováním. Dovolená to byla náročná, ale skvělá. Přivezli jsme si kromě spálených zad také spoustu dojmů a zážitků a to je na dovolené to nejdůležitější. Je ještě spousta míst, kde jsem na motorce nebyl, takže se asi do Makarské hned tak nevrátím, ale to neznamená, že bych takovou cestu nikomu nedoporučoval. Ba právě naopak. Každý kdo se chce dobře projet na motorce, přejet pár horských sedel a nakonec si loknout slané vody u moře, má právě v této dovolené vše na jednom místě.