Omrzela tě už velká motorka a chceš zkusit něco nového? Jestli neměříš přes dva metry a máš rád adrenalin,
pak zkus minibiky.
Tyhle malé pekelné stroje vyrábí i česká továrna Blata a v její nabídce si můžes vybrat ze spousty modelů. Od
nejslabších 3,5koňových prdítek až po 13koňové rakety. A když myslím rakety, tak doslova. Na pozvání továrny
jsem se zúčastnil předsezóního testování v Pardubicích, kde z bývalého svazarmovského cvičiště udělali pořadatelé
jednu z nejlepších minibikových tratí v republice. Pan Prudík, který se stará o vývoj závodních motorek, přivezl
skoro celou nabídku továrny včetně novinek Minimotard a Midibike. Motarrdy se dělají ve dvou variantách, jedna
s malými koly a druhá na větších kolech se slicky. Výhodou je možnost jízdy třeba i po louce, protože mají vyšší
vidlice než klasické mikrostroje. Oba motardy mají vodou chlazený dvoudobý motor o objemu 40 cm3 a
výkonu tři a půl koně. Možná si řekněš, že něco málo přes tři koně není nic moc, ale zaručuju ti, že první
ochutnání asfaltu pěkně zblízka na sebe nenechá dlouho čekat.
OK, jdeme na to. Po obléknutí kombinézy nastává první šok. Kolem sebe vidím samé střelce, včetně několikanásobného
mistra republiky Honzy Prudíka. A sakra, to bude pěkný mazec. Sedám na motárda a vyrážím. Sedí se na něm moc příjemně
a motor táhne krásně od spodu. Brzdy se dobře dávkují a reagují okamžitě. Do zatáček jde krásně a rozdíl od malého
modelu 2,5 nehrozí obroušení bot o silnici. Po pár kolech přesedám na model s většími koly a rozdíl je znát
okamžitě. Do otáček se mu moc nechce, ale je to spíš tím, že tahle motorka nebyla úplně zajetá. Každým kolem
zrychluju a kolem mě lítají ostatní kluci. Snažím se jim stačit, ale bezúspěšně.
V prvním vracáku zkouším jet utaženější stopu a pak tp přijde. Moc velký náklon a nedostatek rejdu = první
"držka"dne. Sice to bylo v malé rychlosti, ale i tak brousím asfalt docela daleko. Motorce se nic nestalo, takže
se rychle oklepu a odvážně pokračuju. Další dvě kola a prásk! Znova na zemi ve stejné zatáčce. Tak to ne,
musím zvolnit.
Ještě dám pár kol a už se klepu na test loňské tovární motorky s třinácti koni. Lidičky, takovej mazec jsem ještě nezažil... Sedí se mi na tom o poznání hůř, což je ale způsobené mou kombinézou, která na rozdíl od správných minibikových nemá mezi nohama gumu, takže se mi nepodařilo roztáhnout nohy do správné polohy. Nějak se na to srovnám a jdu na to. motor se musí hodně vytočit, aby spojka zabrala a poslala motorku dopředu. Nejdřív jedu hodně opatrně a moje jízda spíš připomíná cukatůru jako v autoškole. Po zahřívacím kole se konečně odvážím úplně otevřít plyn. Motor zaječí a strašnou rychlostí mě vystřeluje ze zatáčky. Ihned jedu po zadním a děkuju zadní brzdě, že mi pomohla ďábla hned nepřehodit. "Musíš to na výjezdu zalehnout, jinak se to hned staví" radí mi Tomáš Prostějovský. OK, zkusím to znova. Po pár pokusech zjišťuju, že má pravdu. Pokud motorku na výjezdu nezalehneš, poství se ti ještě v náklonu a pravděpodobně skončíš v kotrmelcích. První seznamovací kola mám za sebou a snažím se jet plynule. V tom se totiž skrývá pravá rychlost. Jet brzda - plyn se tady nevyplácí.
Kolem mě pořád krouží rychlejší jezdci včetně jedné slečny, a tak se snažím neplést se moc do cesty. "Carlosi,
ty seš pěkný máslo. Napráská ti i holka," říkám si v duchu. Na tyhle malé borce je radost se dívat. Na
rovince to vytáčejí, dokud motor nezakucká, potom rychlá brzda, náklon až na ucho, broušení sliderů a bot,
zalehnout předek a pod plným kotlem ven. Zatáčku po zatáčce.
Pomalu se blíží poledne a ještě mě čeká vyzkoušet novinku loňského roku, midibike. Ten se od standardního modelu
Elite liší hlavně jiným rámem, zadní kyvkou a větší kapotáží. Motor je stejná třináctikoňová čtyřicítka. Sedí se na
něm o dost pohodlněji, protože je o trošku větší a nemusíš na něm roztahovat nohy jako nějaká lehká holka. Jako
první jedu na Tomášově závodní motorce, která má v sobě pár vývojových dílů na další sezóny, takže není ještě
stoprocentně připravená. Presto se mi jede parádně, poslouchá mě o hodně líp než menší model. Trošku mě vadí
ON/OFF charakteristika motoru, prostě buď máš plyn otevřený nebo ne. Nic mezi tím. Moc se mi nelíbíl ani minimální
rejd, a tak jsem v jedné vracečce málem spadnul na přední kolo (pokolikáté už?). "Když ti to ujede, tak se musíš
opřít o koleno a pořádně tomu naložit. Možná tě to pak vytáhne," hází mi popel na hlavu Tom. Jasně, další
dobrá rada.
Ke konci dne už jedu plynule a bez škubání a mám ze sebe docela radost. Ještě zbývá udělat pár akčních fotek.
Pak mi ale pan Prudík svěřil letošní tovární "midinu", na které do teďka kroužil Honza Prudík. Jó, tak to je úplně jiné kafe. Motorka jede od spoda, plynule reaguje na plyn a v zatáčkách drží jako přibitá. V tý továrně fakt vědí, co dělají. Zkouší různé směsi gum, nastavení převodu na každou trať, šteluje se optimální zabírání spojky (což se dělá regulací tloušťky lamel) nebo i použití různých materiálů na výrobu jednotlivých dílů. Závoďák je vybaven i dogitálním displejem, kde vidíš podle potřeby momentální otáčky, teplotu chladící kapaliny nebo čas na kolo. nevím, jak opravdoví závodníci, ale já jsem rozhodně čas na zírání na displej neměl, protože je to strašný fofr.
Ke konci dne ještě koukáme na prcky, jak bez přestání krouží a najíždějí ideální stopu. Nadšení lidí kolem minibiků
je opravdu velké a když slyšíte tátu ani ne desetiletého kluka, jak svou ratolest nabádá "Máš tam měkkou gumu,
tak jeď palbu!", musí vám to prostě vykouzlit úsměv od ucha k uchu.
"Minibajky" jsou zkrátka bohovská zábava za málo peněz a doporučuju každému, aby si to alespoň jednou zkusil.
Nebude litovat.
text: Carlos, fotky Gabča | ČMN 23.duben 2004 |